1. Změna paradigmatu v evropském zaměstnaneckém
vlastnictví je stále zřetelnější.
Z hlediska dynamiky ustupují velké společnosti
malým a středním podnikům. V tomto
případě se zaměstnanci nedělí
o „malý kousek koláče“, ale získávají
největší kus – ve většině případů
celý koláč. Kontext a cíl nespočívají
ani tak v rozdělení zisku jako spíše
v uspokojení potřeby provést převod
podniku. Velká Británie se stává evropskou
jedničkou, zatímco kontinent a zejména
Francie ustupují do pozadí.
2. Paradox se prohlubuje, pokud jde o podíly
vlastněné zaměstnanci ve velkých
evropských podnicích. Vše nasvědčuje
tomu, že o to podniky stojí. Vše nasvědčuje
tomu, že si to přejí i zaměstnanci.
Podniky zvyšují počet programů zaměstnaneckých
akcií. Celkově však počet akcionářů
z řad zaměstnanců klesá, vlastnický
podíl zaměstnanců stagnuje a demokratizace
zaměstnaneckého vlastnictví akcií se
hroutí. V důsledku toho jsou programy
stále méně účinné. Programy a politiky,
které za nimi stojí, jsou stále více nedemokratické.
3. Proč je zaměstnanecké vlastnictví
ve velkých evropských podnicích na ústupu?
Hlavní důvod je politický. Jde o
neschopnost evropských zákonodárců vytvářet
právní předpisy v souladu s rozvojem
velkých podniků.
V současné době je pouze 35 % zaměstnanců
velkých evropských podniků usazeno ve
své domovské zemi (graf 79 na straně
144). V důsledku toho může jen
malá část z nich využívat daňových
pobídek podporujících zaměstnanecké vlastnictví
stanovených vnitrostátními právními předpisy.
Politiky zaměstnaneckého vlastnictví
například během několika let
ztratily 30 % své účinnosti, protože
zůstaly svým rozsahem vnitrostátní.
Pokud jde o zaměstnanecké vlastnictví,
je Evropa stejně jako v mnoha jiných
otázkách nemohoucí v důsledku politických
rozporů a lokalizovaného způsobu
myšlení. Zákonodárci se nadále spoléhají na
zastaralé rámce a mechanismy.
|
|
To vysvětluje, proč nedávné legislativní
snahy v několika zemích neměly na
zaměstnanecké vlastnictví ve velkých
podnicích žádný významný dopad. Nejlepším
příkladem této nemohoucnosti je francouzský
zákon Loi Pacte.
4. V evropských malých a středních
podnicích se nyní prosazuje silné hnutí zaměstnaneckého
vlastnictví, které začíná ve Velké Británii.
V této zemi je v současné době
odkup podílů zaměstnanci u malých
a středních podniků nejčastější
formou převodu hned po převodu v
rámci rodiny. Rychle se blížíme k situaci,
kdy bude zaměstnanci vlastněn každý
desátý malý a střední podnik. V roce
2024 bylo ve Velké Británii na zaměstnance
převedeno 600 malých a středních
podniků, takže Velká Británie za pouhý
rok vytvořila 50 000 nových vlastníků
z řad zaměstnanců, což je tolik
jako všechna dělnická družstva (SCOP)
ve Francii za celé století.
Pro zaměstnanecké vlastnictví na celém
světě to znamená skutečnou
revoluci. Ve skutečnosti se již téměř
dvě stě let zkouší a testuje řada
rámců a modelů rozvoje zaměstnaneckého
vlastnictví malých a středních podniků.
Dnes se nám poprvé na světě podařilo
vytvořit model, který předčí
všechny ostatní. Nejznámějším modelem
na světě byl od roku 1974 systém
ESOP ve Spojených státech. Zdaleka nejúčinnější
se však nyní jeví metoda Employee Ownership
Trust, tedy fond zaměstnaneckého
vlastnictví, zavedená v roce 2014 ve Velké
Británii.
Důvody jejího úspěchu jsou dobře
známé: dobře navržené právní předpisy
založené na mechanismech svěřenského
fondu. Právě to zajišťuje tři
výhody – jednoduchost, snadnost a přizpůsobivost
– tak, jak se to dosud žádnému jinému modelu
nepodařilo.
Spojené království je tak jedinou evropskou
zemí (spolu s Norskem), kde se počet
akcionářů z řad zaměstnanců
za posledních dvanáct let zvýšil.
|